O knize: 2006 / "Unika Zürn píše tak, že každá věta má stejnou váhu. Toto je literatura konstruovaná bez dramatu vrcholů. To je zrcadlová dramaturgie, dramaturgie uzavřeného kruhu.“ Elfrieda Jelinek Tato útlá knížka patří na noční stolek těch, kteří mají z noci nadmíru starost, ale jsou dostatečně silní, aby se vždy vrátili z výletu na její okraj. Sluší se však připomenout, že Unika Zürn spáchala sebevraždu v 55 letech, kdy k nenávratu dochází mnohem méně často než v době odvážné lehkovážnosti. Ale obecný zákon není psán lidem s takovými jmény. Zdá se, že tato rodačka z Berlína dokázala válku ignorovat, pracovala od konce 30. let ve studiu UFA, vdala se, nechala manžela se dvěma malými dětmi a vydělávala si jako novinářka. První významnou událostí v jejím životě bylo setkání se surrealistou Hansem Bellmerem v roce 1953, poslední pak její první zkušenost s meskalinem pod vedením dalšího surrealisty Henriho Michauda. Asi deset let je Unica Bellmerovou múzou a modelkou, spoluautorkou jeho „automatických“ básní a neúspěšně se pokouší v literatuře. Její 60. léta jsou těžkou kocovinou, která „trčící“ mladíky zakryje až v příštím desetiletí. V roce 1970 další útok vyhodil Unicu z okna jejího pařížského bytu. Ve svých hladkých deliriózních fixacích třetí osoby touží po poezii a naříká nad chudobou jazyka bez velkého melodramatu. Fassbinder jí spolu s Van Goghem a Artaudem věnoval filmovou adaptaci Nabokovova „Zoufalství“. Odsouzeni - shromažďují se v hejnech Pavel Sobolev